Okolopražské psí výlety

Tak kam vyrazíme příště? Déšť, vítr ani zima nás neděsí, polykáme kilometry!

Z diskuze...

Statistika

kde jsme byli

Hanácká štreka 11.-13.07.2008

Jelikož my, kvůli Jitce, která nerozvážně v dubnu otěhotněla, nemůžem courat po všech možných i nemožných trecích, museli ostatní na Hanáckou štreku vyrazit vlakem. Chápeme, že to bylo dost náročné a slibujem, že příště už určo pojedem. Ale protože vás nechcem ochudit o zážitky z této akce, článek a fotky jsme si vypůjčili od našich klubových kolegů, kteří se zúčastnili.
Po úspěchu (rozuměj po šoku, že jsme vůbec došli) na Krušnohorském dogtrekkingu jsme se přihlásili na další akci, jejíž název zněl slibně – Hanácká štreka. Každý přece ví, že Haná je placatá... Tedy kdyby se tenhle trekk konal na Hané a ne v Nízkých Jeseníkách. Ale o tom dále.
V pátek jsme vyrazili na pražské Hlavní nádraží, kde jsme měli sraz s našimi spolupoutníky, s Terkou a boxerem Cedrikem a nově i s Blankou a drsnosrstou trpasličí jezevčicí Bedřiškou. Vlak byl pěkně nacpaný, naštěstí jsme si jakžtakž sedli, poskládali Přidejme k tomu vedro (venku byly třicítky, ve vlaku navzdory údajné klimatizaci taky) a rámus, to vše tři hodiny – no, tohle by absolvovali jen cvoci – anebo my tři. Naše utrpení skončilo v Olomouci, kde nás měli čekat , naložit a na místo srazu v Hraničných Petrovicích odvézt (a taky měli druhý dne jít s námi...) naši milí Fufíci. Měli ale zpoždění, tak jsme zabivakovali před poštou, trošku se ováleli v opadaných třešních a meditovali, co proboha děláme...v Olomouci a tak vůbec. Ale Fufíci nakonec přijeli, svým krásným novým autem, po střechu naloženým zbožím. Rozhodlo se, že pojedem na dvakrát, nejdřív my tři poutnice s Honzou a druhé kolo Dorka a její kamarádi. No, kdybychom trošku přemýšlely, daly si dohromady hektický průběh koupě zmiňovaného auta a Dorčinu nechuť k organizovaným akcím, došlo by nám, že jsme měly nechat jet první Dorku, protože jinak ji už asi neuvidíme, natož na trati. Dojeli jsme tedy na ubytovnu v Petrovicích, nahlásili se, postavili stany – a někdy večer, kolem meetingu nám došlo, že Fufíci už asi nedorazí. Škoda, na trati jste nám chyběli...
V improvizovaném kempu byla hlava na hlavě, respektive stan na stanu, u úvazů vyli seveřané (stejně jako potom celou noc), vyskytli se i exoti jako číňánek či dokonce norský lundehund. Během toho, co jsme se zabydlovali, konzultovali s mapou zítřejší trasu a tak, dorazili první longaři, tj. ti, co vystartovali ten samý den brzy ráno, mezi nimi i náš známý z Krušek, tentokrát jen s chesepeakem, i tak ale neskutečně brzy. Pak jsme se pokoušeli (my s Benjim, Blankou a Béďou v jednom stanu, Cedrikovi v druhém, maskovacím) usnout, ale snahu nám kapku kazilo několik vytrvalých midařek, co se nám usadilo za stanem a chichotalo se a  kecalo blbosti málem až do rána. Jinak se ukázalo, že Benji snáší pobyt ve stanu bez problémů, vlastně líp než panička, jemu štěbetání hned za plachtou nevadilo.
Ráno jsme vstávali hnusně brzy, start byl totiž u v šest a od půl šesté snídaně, kterou jsme si nemohli nechat ujít.Posilněni jsme vystartovali, do táhlého kopečku nad Petrovicemi, krajinou pastvin a lesů, skoro bez civilizace, prostě konec světa, který ale bohužel někoho napadlo skoro komplet vyasfaltovat, případně vysypat makadamem. Po obém se jde dost špatně, obzvlášť ve vedru. Prvních deset km se šlo po trase značené pořadateli – a značená byla důkladně, ani my se neztratili. Benji se ze začátku, kapku přetáhl, jak se snažil táhnout a dohnat všechny psy před námi, takže jsme museli zastavit a nechat je utéct, když nikoho nevidí, jde pěkně, tedy aspoň mu nekape pěna od huby. Naštěstí bylo po trase spousta louží, potoků a několik rybníčků, takže bylo kde psy schlazovat, protože navzdory předpovědím bylo modro a tropicky vedro.
Už sami jsme tedy došli k rozcestníku pod Mlýnským vrchem, odkud už jsme šli jen po značkách, vlastně ani nebylo třeba vytahovat mapu, ani jednou jsme se neztratili. Pod Slunečnou jsme dohnali několik dalších, piknikující Gwen a Lenku Bahulíkovou, urvané Slovenky (slečna šla v nevhodných botách, chudák) a taky Terku, co se snažila najít alternativní trasu, protože chudák Cedroněk schytal ránu od ohradníku. Nakonec se musela pokorně vrátit na trasu, proklaté ohradníky byly všude, naštěstí ji Slováci naučili, jak dráty odendat. Dál nás trasa vedla na Slunečnou (800 metrů nad mořem), nejvyšší vrch Nízkých Jeseníků. Výšlap nebyl až tak náročný, šli jsme z lepší strany. Na vrchu jsme si chvilku odpočali a opět sami zahájili prudký sestup ke vsi Dětřichov, kde na nás z motorestu mávala Blanka s Béďou. Točená kofola opravdu bodla, navíc jsme byli lehce před polovinou, to taky potěšilo. Sušeným masem jsme lehce nakrmili psiska, aby měla víc energie a vyrazili dál. Tady jsme trhli spoustu ostatních, protože ve vsi probíhaly místní slavnosti s levným pivem a dalšími atrakcemi.
My (tj. my s Benjim a Blanka s Béďou)  vyrazili znovu do lesa, kde byl i všudypřítomný asfalt snesitelný a vystoupali na další kopec, na Pomezí. Cestou nás míjel cyklista, kterého se neúnavná Béďa pokusila chytit a zakousnout, stejně jako cokoliv, co se na naší trase pohybovalo rychleji než ona, chudinka přivázaná k nemožně pomalé paničce. Pod Pomezím jsme dohnali dvě slečny se dvěma fenkami MOK a dvěma labradorkami, což nás potěšilo, protože jsme mysleli, že jsme poslední, netuše, že spousta lenochů zakotvila na myslivecké zábavě nebo kde...Taky jsme konečně narazili na kontrolu, ale trošku zklamala, nebohý pán stál ve vedru na slunci, ze slibovaného občerstvení a dočerpání vody taky nic nebylo, ještě že kus od kontroly byl prima potok. Pana kontrolu už to taky nebavilo, takže se s námi přesunul do další vsi, kde kontroloval ze zahrádky hospody. Dala jsem si další kofolu, mezitím nás krom zmíněných holek došli dva kluci, s pěkným pointrem a s pouštním vlkem – a taky s balonky se zmíněné zábavy, podle mě nedovolenou pomůckou nechutně nadlehčující bágly. Přes ves jsme stále ve čtyřech lidech a šesti psech dorazili k místnímu koupališti aneb zatopenému lomu, kde jsme namočily psiska a nechaly si vynadat od místních madam, které se obávaly, že by psi mohli doplavat k jejich dětem a z vody je pokousat. Do cíle zbývalo něco přes deset km.  
S Blankou jsme nasadily vražedné tempo, utekly holkám a málem vyběhly další táhlý asfaltový kopec. K další zastávce, Těšíkovské Kyselce, to měly být 2,5 km, šly jsme to ale asi hodinu a to slušným tempem, což nás trošku zneklidnilo, ale rozhodly jsme se, že chyba je v Klubu českých turistů a ne v nás.  Kyselku jsme konečně našli, vykoupaly psiska v termálním prameni a váhaly, jestli se zastavit v poslední hospodě na cestě nebo ne. Jelikož bylo zataženo a hřímalo, vyrazily jsme na poslední etapu zpět k ubytovně. A dobře jsme udělaly, asi dva km před cílem nás chytla bouřka, zmokly jsme, ale dorazily včas, pršelo pak ještě asi hodinu. Do cíle jsme došly kolem půl sedmé, tj asi po dvanácti hodinách od startu.
V cíli jsme zalezli do společenské místnosti, dali si jídlo a pití (řízek byl fajn, topinky taky), povídali (kupodivu o psech, granulích, výcviku, jak už si tak asi šílenci mohou povídat), pak, když přestalo pršet, šla jsem se konečně převléct do suchého a dát ospalého Benjiho do stanu, aby se vyspal. A pak se zase sedělo, pilo a jedlo, Blanka vytáhla kolu a rum, přidala se k nám slečna od vižel, pak nám nějaký kluk pořád naléval whisku, prostě to bylo fajn, jen se všichni tak nějak podivně belhali a úpěli při sebemenším pohybu.
Přes noc pršelo, náš stan vydřel, ale Terka spala chudák napůl ve vodě. Ráno se klasicky dlouho čekalo na vyhlašování, protože bylo ještě nutné dojet na trať pro posledního longaře, takže se zase povídalo, Benji pospával, jak byl nevyspalý a urvaný z předchozího dne.Nakonec se opravdu vyhlašovalo, v naší kategorii, tj. mladší ženy mid, jsme skončili 14. ze 22, což bylo docela překvapivé a moc nás to potěšilo. Terka byla desátá, Blanka patnáctá.
Pak už přijeli Fufíci a nás s Terkou vzali do Olomouce (Blanka jela do Brna, kde má rodiče). V Olomouci jsme si došli na poněkud hektický oběd (asi máme na pojem minutka trošku jiný názor než pan číšník), ale vlak jsme stihli. Zase byl pěkně narvanej, zkusily jsme se vecpat do první třídy, která byla naprosto volná, ale bohužel to nešlo, takže jsme skončili na zemi u záchodků, jinde místo nebylo. Byly jsme s Terkou vážně rádi, že už jsme v Čechách a skoro doma. Mastňácky jsme se rozhodly, že pokud někdy pojedem na tak daleký trekk, pak jedině autem ,tohle bylo vážně únavné...
Ale jinak jsme si to vážně užili:-).
Žádné komentáře
 
Tak co, jak se vám tu líbí?