Okolopražské psí výlety

Tak kam vyrazíme příště? Déšť, vítr ani zima nás neděsí, polykáme kilometry!

Z diskuze...

Statistika

kde jsme byli

Z Berouna do Berouna - 28.12.2008

výlet, který podnikli Benji s Cedrikem. Z Berouna přes Tetín, Kodu, Srbsko a Svatého Jána znovu do Berouna aneb z kopce do kopce a za zvířátky.
Zapsal Benji.
  V neděli jsme  vyrazili za Terkou a Cedrikem,  nechutně brzy (jediný slušný bus z Kladna dojíždí do Berouna velmi brzy poránu, de facto v noci, něco před osmou), skoro potmě, já kvůli zimě (asi mínus deset) nabalená jak pumpa...Vlak z Hlaváku byl kupodivu turistůprostý, krom nás cestovaly jen skupinky rusky hovořících pracujících, kteří ale evidentně měli rádi sabáky a tvářili se velmi přátelsky, netušíc, že umím rusky a můžu je špionovat. Ale žádné mafiánské story ala The Eastern Promises se nekonaly, pánové obsedadlo probírali sabáky u nich damá, a taky sabáky ve Francii, co hledají tartufy, ne ty molierovské, ale lanýže...Na nádraží v Berouně už nás čekali věrní spoluchodci, nastalo obvyklé pozvižení, kňučení, skákání, oblizování, ducání boxeří palicí a tragické kvílení v okamžiku, kdy se sotva nalezený Benji vzdálil spolu se mnou do kiosku pro pití. Pak už nás rozjetá psiska vyvlekla z nádraží, do zimy...směrem Tetín, tj na opačnou stranu, než většinou chodíme. Ani tak jsme se kupodivu neztratil, ani nebylo kde, Beroun jsme opustili velmi záhy a vydali se do kopce, do polí, kolem kupodivu (osm ráno, osm pod nulou) zcela opuštěného ZKO na Tetín. Nad kopci za řekou vycházelo slunce, nikde nikdo, prostě krása. Probraly jsme vánoční dary a jejich použitelnost - a už jsme byli v Tetíně, skoukly kostelík, odhlasovaly, že na hrad se nejde, stejně tam žádný de facto není a navíc to nneí při cestě -ta nás vedla dál do kopce a hlavně konečně do lesa, směrem na osadu Koda.Lesní pěšina byla romantická, ale pěkně do kopce, vánoční lenošení a pojídání čehokoliv, co bylo po ruce, bylo sakra znát. Zato psi byli čiperní až až, obzvlášť Benji předváděl své lovecké vlohy - přes cestu nám ladně, pomalu a s grácií přehopsala srna, takže kokr zjančil, tahal ze strany na stranu a kňučel, já byla moc ráda, že je na šňůře, tenhle les neznám já ani pes, nejspíš bych ho neupískala takhle na blízko, navíc jsou teď hony, bůhví, kam by pacholek doběhl, než by se otočil (jeho rekord tedy zatím činí pouhé 2 minuty v trapu, ale jak bohužel sama vím, náhoda je blbec...). Takhle jen netáhl do kopce, ale cikcak. Pak už jsme lesem seběhli do roklinky, kde Cedrik tiše a smutně obdivoval pěknou, opuštěnou pneumatiku, která by se jistě dala pár dalších km poponést, případně vzít domů na Kladno, zlá panička ale nedovolila, ten den ne naposledy...Na Kodě jsme shlédli jezírko, pramen, krásný bývalý mlýn, informační ceduli sdělující, že opodál se nachází slavná, v paleolitu, neolitu a bůhvíkdy ještě obývaná kodská jeskyně (koho by to zajímalo? navíc když je to 800 metrů? do kopce??? stejně to bude jen nějaká díra...) a vydali se dál, kousek po rovině a pak hnusným krpálem dolů, do Srbska. Ale ty skály podél cesty byly krásné.V Srbsku jsme naštvali místní psiska, od ořechů po ovčouny a něco jako tosu, pokochali se Berounkou, ke svému znechucení potkali první turisty, odolali pokušení počkat, až otevře hospoda s palačinkami (jenom za hodni a kousek) a v debatě, zda je větší cvok Ruda D, Eichler nebo Dostál - škola Falco, jestli psi viděj auru a k čemu to, zda krystaly léčí a zda za Cedrik s Benjim potřebují převychovat , jsme dorazili na první zastávku - ke Kubrychtově boudě.Tam jsme vytáhly sváču, Terka dokonce svařák, díky kterému nám pak poněkud ztěžkly nohy (jinak přece kopce vybíháme jak srny...blbý příměr...jak psi v zápřahu), já eidam pro sebe a psy (a Terka neobhájila tezi, že boxeři vůbec neslintají), smontovala jsem hůlku, kterou mě obdařil Ježíšek a vyrazili jsme znovu na cestu, vzhůru k Bubovickým vododpádům.Vše šlo jak po másle, s hůlkou jsem se cítila jak ošlehaný horský vůdce (nebo spíš s ohledem na věk jak Gandalf Šedý), Terka patřičnš jásala nad krásami kamenů, jezírek a ledopádů (je to parťák dle mého gusta, navíc mě už zná, takže ví, že je záhodno o kdejakém šutru prohlašovat, jak je krásně šedozelený atd a že nejhezčí strom je rozhdioně buk), psiska se klouzala po ledě - jen se mi zdálo, že se odněkud line nelibá vůně. A taky jo, kus od cesty se rozkládal (bohužel doslova, ne že by se tam povaloval a šmíroval turisty) jezevec. Tedy ex-jezevec. Potlačila jsem nadšení, že vidím prvně v životě opravdového jezevce (fakt dost smrděl) a šli jsme dál. O kus dál ležela v potoce lebka. Srnčí nejspíš. A Cedrik našel kostičku, velkou, krásnou, úplně opuštěnou, nikomu nepatřící, zcela zdarma atd atd - no, původně asi patřila k té lebce, byla to páteř či co.Ani tu si Cedroněk nemohl nechat...Vydali jsme se do kopce, probíraly vše možní i nemožné, když tu se ozvalo šustění---tedy spíš rámus, jako když terénem běží mamut nebo co. A ono hned dva - cestu kus nad námi zkřížila dvě divoká prasata zvící malé krávy, jejich příbuzní, odborně rudl (to je stádo, prostě moc moc prasat) poklidně traverzovala svah nad námi. Já na ně dojatě hleděla, nadšena tak nečekaným výskytem divé zvěře podél stezky a tím, že některá zvířata vidíme i živé, Terka se znepokojeně tázala, útočí-li prasata na lidi. S nonšalancí hodnou mysliveckého latináře jsem ji ujistila, že nikoliv a doufala, že se nemýlím. Cedrik temně vrčel, napjatý touhou vyzvat ty mrchy na pořádný zápas, Benji řval jak tur - a já byla opět ráda, že je na vodítku, tohle by nemuselo dopadnou dobře, evidentně se vůbec nebál (a to prase viděl jen jednou a to už mrtvé, toho se tedy taky nebál...).Když dusot ustal, objevila se na cestě nad námi dvojice turistů s poněkud hysterickou tollerkou. Tázali, zda ta zvířátka byly srnky anebo prasata - no, nepotěšily jsme je...Zbytek cesty už byl zvěřeprostý, krom několika psů (rozmanitých, od jorka po vlkodava) jsme potkávali jen vzrůstající počet turistů, svědčící o tom, že se blížíme k civilizaci, tj ke Svatému Jánu a pak Berounu. Před Jánem jsme pokračovaly v naší nové, zábavné roli zvané posel špatných zpráv a barvitě popsaly skupince s kočárkem, jak vypadá cesta nad nimi (kořeny, výmoly, krpál).Pak už jsme byli opravdu v Jánu, navštívili pramen, dopily zbytek svařáku - a vyrazili do nejkrpálovitějšího krpálu, směrem na dub na Herinku a Beroun. Na tomhle úseku už bylo dost (až moc) lidí, takže jsme si u dubu (ten původní,co se u něj potkal kníže Bořivoj s jistým Ivanem, co pak založil svatého Jána, protože patrně slezl z dotyčného krpálu a zpět se mu už nechtělo, navíc chudák zjistil, že jiná cesta než do kopce odtud nevede, tak ten už tu nená, uhnil....) ani nepřečetli jakýsi nápis na obelisku, a pak už jsme šli jen kousek a byli nad Berounem a pak v Berouně, kde jsme se jentaktak vyhli namachrovanému RR (vysvětlí mi někdo, proč si obr ridgebacky pořizují takřka zasádně jen vetchí důchodci nebo křehké slečny???).
Na nádraží nám už pomalu začla být zima a tak jsme byli vlastně rádi, že jsme zpět...Ušli jsme asi 19 km, moc si to užili - a těšíme se na jaro, až bude menší zima a déle vidět a vyrazíme dál, třeba ke Křivoklátu..
.

Žádné komentáře
 
Tak co, jak se vám tu líbí?